Ozvěny AniFestu 2005: Loutky a objekty

Další „vzpomínkový“ animovaný speciál byl věnovaný loutkám a objektům. Já osobně bych vybírala těžko svou NEJ techniku, protože čím víc mám možnost trávit na takovýchto promítáních, tím víc musím v prvé řadě oceňovat neuvěřitelné nápady a až poté si všímám způsobu animace. Ono to někdy tak sedne (jak se říká „jako zadek na nočník“), že se zaseknete na animaci a pak se necháte unášet příběhem a musím říct, že se mi to stává více než často. A to je myslím dobře. Úterý 23.května 2006 bylo loutkové a těm, kdo tuto neuvěřitelnou zkušenost propásli, přináším malé ohlédnutí za promítáním v bio NoD.

Plastelínová MINOTAUROMAQUIA - PABLO V LABYRINTU (režie: Juan Pablo Etcheverry) je jakousi fúzí do umělcova díla formou pradávného mýtu o Minótaurově labyrintu. Sám Pablo Picasso putuje změtí chodem jednoho z vlastních děl a objevuje ztělesněné výtvarné projevy své umělecky pojaté skutečnosti. Setkává se s životem, jenž jeho díla vedou. Je to krásná sonda do umělcovy duše a mýtycké přirovnání jen umocňuje smysl tvoření. Může to být chápáno i jako universální pohled na umělce jako takového. Napínavé a přirozené využití klasického modelu labyrintu v nových rozšiřujících možnostech. Navíc velmi pěkně provedeny oživené reprodukce. Působivé, citlivé.

Další plastelínová australská záležitost je ODVOLÁNÍ (režie: Asteria Setino) jenž překvapivě postavila svůj příběh právě na mediu, z kterého bylo vše děláno. Příběh hubené kočky a tlusté majitelky se díky úžasnému nápadu mění v příběh tloustnoucí kočky a hubnoucí dámy. Pozor, bude vám běhat mráz po zádech. Počáteční smích vystřídá zděšení a posléze smutné konstatování "další podlehla". Metafora mýtu krásy, kdy nespokojená tlustá žena sedí doma a vymýšlí, jak se sebou naložit. Poté vezme škrabku a svou postavu si zkrátka okrouhá. Jenže kde je hranice? Copak jsou lidi jablka, aby se okrouhávali? Jak končí takové, na ohryzek oloupané, jablko?
Příliš skutečné na to, aby to bylo JEN plastelínové podobenství.

Loutková HRA PRO TŘI HERCE (režie: Alexandr Shmigun) je dojemným příběhem klasických loutek. Loutky jsou poslušní herci v rukách loutkařů, ale co když se z těch rukou vymknou. Dvě loutky: vysoký hubenďour a malý tlouštík poklidně spí v krabicích, pak se otevře víko krabice, namotá provázek, zvedne se opona a začne hra. Ale ne každé hraní se loutkám libí. Co když se vzpouzí ale nakonec podlehnou?
Nabízí se otázka existence loutkové duše a jejího utrpení tm, jak je loutkohercem vedena. Kde končí úloha vodiče a kde začíná loutka hrát sama za sebe? A hraje skutečně sama za sebe? Může být skutečné přátelství mezi těmi, jež se tolik zraňují? Můžou se znovu potkat v krabicích bez výčitek?
Kouzelný příběh, mírně temný a neskutečně citlivý, prvotně vysílající dost poselství k lidským očím a duším. Osobní pátrání po jádru sdělení je průnikem do vaší vlastní duše, zranitelnosti a manipulace jíž čelíte, nebo jí sami vytváříte.

Německý loutkový VOR (režie: Jan Thüring) je dalším naturalistickým příběhem psaným samotným životem. Trochu drsným, ale nikoliv neskutečným. Kdesi na moři je jednoduchý vor, dva vyčerpaní muži a široširá plocha vodní hladiny. Náhle se ale objeví racek. Racek s rybou. Vyhládlí trosečníci se jí zmocní. A co dál?
Fyziologicky strádající jedinec je schopný všeho, pokud má možnost se najíst. Pro rybu se dělá cokoliv. Pro jednu jedinou malou slanou syrovou rybu je člověk schopen zničit nejen "přátelství" - bez smyslu a rozmyslu. Pak má celý (?) život na to aby litoval? V tomto případě možná i ano, neboť většinou stačí několik vteřin a všechno by mohlo být více než lepší. Jenže zastavte rozjetý vlak… ehm, vor ;-)
Příjemná osobitá animace s 3D počítačovými prvky (voda). Téma věčného boje sociálního začlenění člověka a "primitivních" potřeb těla. Proč vítězí instinkt? Existuje v lidském životě náhoda, osud a proč je tak neskutečně nahořklý?

Angličani opět přišli se svým humorem a loutková šestiminutovka V ÚZKÝCH (režie: Will Becher) je úžasnou "hrou" starého pána a myšky, kterou nečekaně dostane v krabici. Hlodavec dokonale naruší klid jeho osamělého stáří. Jenže myš šustící po bytě skutečně není ideál ani pro žádného mladíka. Ten skutečný problém ale tkví v tom, že se ta potvůrka nenechá chytit. Starý pán zkouší všemožné fígle, postupně stále většího kalibru. Všechno marné. Závat se by bylo předčasné. Zvítězí myš nebo lidský důvtip?
Na tenhle konec si počkáte, a rádi a nebudete zklamáni.
Velmi doporučuji – klasická animace v čtyřstěnní pokoje se starým velkým křeslem, lampou a dvojicí, která se snaží nad sebou vyzrát. Lidská vynalézavost je bezmezná, ta zvířecí neskutečně provokativní. Vítězství je zasloužené, o tom nebude pochyb.

Nejméně jedno z toho musíte vidět! :-)