Ozvěny Anifestu 2005: 3D animace

V úterý 9.května 2006 v experimentálním prostoru NoD pokračoval další animovaný seriál: Ozvěny Anifestu 2005. Po shlédnutí okruhu tvorby různých zemí se během května můžeme seznámit s okruhy animací, jež dnešní tvůrci užívají. Tentokrát jsme velmi moderně hledali dosah výrazových limitů počítačů a tvůrců ve 3D animaci. Kolekce evropské 3D animace nabídla až překvapivě mnoho báječných nápadů a neotřelých výtvarných výrazů svých tvůrců. Bylo se na co dívat.

Musím říct, že je velice těžké vybrat "hrstku" filmů, o kterých bych chtěla napsat. Každý měl něco…
Španělský PAPÍROVÝ SVĚT (režie: Dario Perez Moreno) měl dojemný příběh. Příběh papírového města a papírových lidí, kde největší zbraň je oheň, kde existují stejné a možná ještě horší odsudky pro ty, jež jsou postiženi, je nenápadnou paralelou pro naše vlastní škatulkování a odsudky. Ovšem vítězí ten, který nepodlehne tlaku většiny a sice stranou, ale o to více si vytvoří nový svět.
Zpočátku mne výtvarné řešení příliš nezaujalo, ale poté mne chytlo sdělení a musím říct, tohle je přesně ten druh animace, u kterého mám dojem, že je na pomezí. Placaté postavičky jakoby vystřižené (viz např. film Distrikt!) jsou zasazeny v 3D prostoru. Člověk si musí zvyknout, nic víc...

SMYČKA (režie: Julien Rancour, Vincent Baertsoen, Charles Blanchard, Emilie Boyard) je povedenou, řekla bych až naturalistickou 3D animací s využitím "prázdného" prostoru, hudby a kousku přírody - v tomto případě šneka, který se prodírá roztodivným kyberprostorem, jenž stále mění své podoby a nároky na uživatele. Nabízí se tak nevyřčená otázka soužití přírody a civilizace? Může kdo vyhrát? A co vůbec takové vítězství přinese?
Velmi živé, dokonale sladěné s hudbou, mírně psychedelické a překvapivé.

Další francouzský film – BOJÍNEK (režie: Anne Sophie Bertrand, Thibault Debeurme, Sophie Van De Velde, Pascal Verkindt) je příběhem mírně freudovským. Jednoho večera se malý chlapeček Bojínek rozhodne po večeři tajně prozkoumat schodiště v domě své babičky (spíš babizny, ale to jen k mému dojmu). Prastaré schody postupně zhmotňují jeho strach. Strach je jako pavučina. Unikne Bojínek pavoukovi?
Musím říct, že tak báječné ztvárnění mateřského komplexu jsem dosud neviděla. Ten nadhled a nenápadnost. Spousta z diváků, a možná ani tvůrci(?), netuší jakou dennodenní pravdu shlédli, resp. vytvořili. Navíc nádherná animace, dokonalé soucítění a tajemnost. Síla je v emocích a tady je jedna velká a ještě se stupňuje.

Báječným snímek o posedlosti je finské POSLEDNÍ OKO (režie: Laura Neuvonen). Pletení je radost, ale co když se z radosti stává posedlost jež vyústí v neskutečnou pletací obsesi? Kdo vyjde ze souboje vítězně? Musíme si sáhnout až na dno, abychom pochopili, kde je chyba a co nás zabíjí. Jenže člověk se jednou ocitne v kruhu a z toho se nemůže tak snadno dostat.
Úžasná záležitost – výtvarně, lidsky, psychosociálním tématem, vypointovaností a překvapivým pochopením pro problém. Všechny velké věci začínají maličkostí.

Na kruhovost času navazuje další francouzský film SLEPÁ ULIČKA (režie: Julien Buquet, François Xavier Colin, David Hoizey, Fabien Yorgandjian). Hlavní hrdina v podivném časoprostorovém městě postupně zjišťuje, že je proti své vůli chycen do časové spirály a tím je donucen prožívat znova a znova svůj život.
Pocit, který může mít alespoň jednou za život každý z nás, se stává skutečností. Nemožnost vybočit, udělat něco jinak, být naprosto oddán tomu, jak se to děje, protože se to tak dít musí, je mírně paranoidní a navíc děsivé. Dokud nepochopíme kruhovost času, jsme nuceni stále opakovat to, co už jsme prožili. Dokud nepochopíme své chyby, budeme je opakovat do umření.

Alespoň jedno z toho doporučuji shlédnout!